Dnes jistě nikdo nevěří pověrám o klíšťatech skákajících  na své oběti ze stromů. Málokdo ale ví, jakým způsobem klíště svou oběť vlastně vyhledá.

Klíště nemůže svého hostitele samo aktivně vyhledat jako třeba komár, místo toho na něj velice trpělivě číhá. Vylézá na stébla trav a vyšší vegetace, tam se drží třemi zadními páry nohou a první přední pár vztyčí a roztáhne, a jako anténu jej natáčí do různých směrů. Hlavním zdrojem informací pro klíště jsou fyzikální a chemické vjemy z okolí. Klíště má na konci posledního článku prvého páru nohou zvláštní prohlubeň, tzv. Hallerův orgán, v níž jsou umístěny nejrůznější senzory. V první řadě reaguje na pachové, tedy chemické vjemy, které každý tvor včetně člověka vydává; ve větší blízkosti pak už reaguje i na mechanické popudy, na různé otřesy, způsobené blížícím se hostitelem. Když se potom zvíře nebo člověk otře o vegetaci, klíště se na něj přichytí. Této vlastnosti se také využívá při umělém sběru klíšťat v přírodě, kterému se říká vlajkování. Klíště se totiž místo na hostitele přichytí na flanelový hadřík se středně dlouhým vlasem, který připomíná srst zvířete. Stejně tak se může přichytit na projíždějící kočárek, takže je vhodné na něj zavěsit repelentní náramek a zvenku ho nastříkat repelentem.